Světská femme fatale

Pokud hovoříme o světské femme fatale, pak jsme terminus technicus "světská" nezvolily náhodou. Označení se zažilo ve středověku, kdy bylo divadlo rozdělené na oficiální náboženské a méně náročné světské. Světské dramatické žánry přitom vycházely z odkazu mimů, bavičů či jokulátorů. Světské zábavy pak zahrnovaly například frašku, moralitu, interludia, mumraje a další. My záměrně směřujeme k tomuto pojmu, abychom v případě herečky Žilkové přesněji vymezili pojmenování femme fatale. Veronika svým životním postojem i hereckým výrazem splňuje kritéria označení světská, ve smyslu blízká lidem, "lidová". Jakási dosažitelnost je pro ni vůbec nejtypičtější (souvisí to i s jejím mediálním obrazem, o němž bude řeč později). Veronika jako osudová žena není ani andělská světice ani fatální vamp, přestože z obou v sobě trochu má. Především má ale v sobě něco lidského, zdánlivě obyčejného a nenáročného, co v přeneseném významu z našeho dnešního pohledu odkazuje ke komediantům, klaunům, cirkusákům i kočovným cikánům. Použijeme-li tedy hyperboly, můžeme Veroniku přirovnat k "osudové ženě z přívěsu a maringotky," která s každým promluví, která kolem sebe má neustále houf vlastních i "bůhvíčích" dětí, která má v sobě moudrost i zkušenost nasbíranou na životních cestách a v neposlední řadě také ženě, která je sdostatek provokativní i rafinovaná, aby na každé štaci pobláznila nového muže. A v tom je její charisma. V kombinaci toho "nízkého" komediantského a půvabného i oduševnělého zároveň.